Nepředpokládal jsem nikdy, že tento případ z mé praxe někdy sepíšu, asi třikrát jsem jej vyprávěl, různě dlouhou verzi. Je tomu už dlouho , co se stal, asi r. 2016, 17.

Přišla ke mně matka tří dětí, se svým posledním synem 15 měsíců, že s ním má příliš mnoho problémů a neví , co s ním. U lékařů byla a vyšetření byla některá dost invazivní a některá další jsou v plánu, ale až za déle a nechce celou dobu jen čekat.

Jednalo se asi o 5 návštěv po 30 minutách a za tu dobu se stav dítěte výrazně zlepšil , nebudil se už tolik, přestal v noci zvracet, přestal tak jančit, celkově se zklidnil a vypadal spokojeněji.

Poprvé, když jsem na něj sáhl, tak jsem se lekl, jak má ztažené svaly, napadlo ,mě ihned, že veškeré popsané a případně i nepopsané potíže jsou odtud, od jeho stažených svalů, jako by mu bylo 50 a byl dřevorubec, jinak vypadal velmi dobře, zrovna tak jeho matka. 

Dále jsem si všiml zacházení s fyzickým tělem jeho samým k sobě, jeho matky k němu a také jeho k vlastní matce. Musím říct, že pro mé cvičené oko to nebyl vůbec pěkný pohled, ani jeden. Takové zacházení by nevydržel žádný zdravý člověk.

Chování matky bylo na první pohled zcela a naprosto příkladně dobré. Bylo vidět, že se s dítětem umí mazlit a že to bez problému s ním často také tak dělá, hezké chování. Nebýt tam těch občasných desetin sekund, které opravdu nevím, kde pobrala, ale vypadalo to jako karate a box a pokus o lámání kostí. A také nebýt tam těch sekund, kdy dítě držela v polohách pro něj neužitečných až škodlivých. Zejména při oblékání a ukládání do kočárku se z dobrotivé matky stala karatistka, která prostě musí za vteřinu své dítě obléct a uložit na místo a bylo to nejen rychlé , ale hrubé na hranici poškozování šlach, cvalů a kloubů. Upozorňuji, že necvičené oko si ničeho nevšimne, navíc je to za samého ťuťu ňuňu a o přetahování svalů, úponů a prokřupávání kloubů neměla sama matka ani tušení. "Řekl jsem jí, že se mu to tak nelíbí a jestli ví proč začal brečet" Prý je to pokaždé, když s ním něco musí dělat. Zeptal jsem se, co kdyby zpomalila, tak prý brečí taky a neobleče ho vůbec. To je jasné, protože ho překonává svou rychlostí a vyhovuje jí to z praktického hlediska, nechce se s tím mazat a hlavně a to by slyšet nechtěla, je to její opravdový a pro ni skrytý, hlavní prvek vztahu k jejímu vlastnímu synovi. 

Problém agresivity

 

Dítě i matka se spolu, v těch rozhodujících okamžicích, které formovaly jeho tělo, strukturu a zdraví, normálně prali jako zápasníci, kdy ovšem jeden má navrch zkušenostmi, silou a 5 x větší váhou a velikostí. Byly to agresivní výpady, páky a protitahy o níž ani jeden neměl potuchy, když bylo po nich. Po nich bylo zároveň hezky umyto, oblečeno, vše na svém místě. Pláč rychle dozníval, matka dokypěla a vznikala postupně doslova vydobytá pohoda.

Bože chraň nás před takovými matkami a také partnery a jakýmikoliv vztahy se zkrytou agresí!!!

Nejsem křesťan, ale to rčení je celkem, v tomto tradičně křesťanském světě, se všemi svými následky, zcela na místě.  Nic dalšího není třeba, nato aby tu bylo všechno zničeno a žádné léky, nic, nic nepomůže.

 

Nespokojenost pramení v nechápání impulzivnosti fyzického těla

 

To dítě chápalo mou péči o něj mnohem víc, než jeho vlastní matka nás oba dohromady. Koukala na nás a nic nechápala. Dítě se jen bránilo agresivitě své matky a ke mě si vytvářelo rychle dobrý vztah, i když jsem s ním hýbal taky dost. Ukazoval jsem mu pohyby, které neznalo, povoloval jsem mu svaly, jako dřevorubcovi. I jeho matce jsem předvedl, jak by měla ukazovat svému synovi, co nejčastěji i jiné fyzické polohy, než které dělal, choulení se do sebe a uzavírání se. Tím vysvětluji jeho chování k sobě samému, které pokud potrvá dál, tak vytvoří celý jeden nepřetržitý řetězec chybného zacházení s vlastním tělem a to už od útlého dětství a to se zcela jistými katastrofálními následky pro jeho život i jeho nejbližší.

Řekl jsem ji, že krom toho všeho, tak i když nejsem doktor, tak bych ji mohl přímo jen pro ni něco nového ukázat. Matka byla nadprůměrně pohybově nadaná a znala i dost z mého cvičení. Krom dílčích pohybů, jde dál o celkové nastolení integrity, to proto, aby nedošlo k tomu, že krk je ok, ale zbytek těla se choulí dál.  To byl právě problém jeho matky, která v životě žádnou integritu vlastního těla, pro mě zcela evidentně, prostě nezažila, protože by mi rozuměla a vycházela vztříc lépe, jak její syn. Jenže veškeré chyby vycházely z ní. Dostala decentní vztek ještě i na mě, že se s ní zdržuji, místo abych konečně dovyléčil jejího syna, aby byl zcela zdráv a nemuseli by už lítat ani ke mně, ani po doktorech. 

Chybné zacházení s tělem vede pochopitelně k vyšší potřebě údržby a k domnělé potřebě neustále něco léčit. 

Matka měla za to, že její syn je nemocen zatím neznámou nemocí , možná genetickou, dle dosavadního zdělení lékařů. Hlavně si myslela, že se musí najít lék na jeho nemoc. Mě brala na půl za doktora a na zbytek něco mezi léčitelem a šarlatánem. Ta její dezorientace v čase a v prostoru byla jak pěst na oko, nedalo se to přehlédnout a chyby hledala všude kolem, jen ne na sobě. Sympatická a moderní matka. Dokonce i já byl ten špatný, ten, kdo jejímu synovi už výrazně pomohl, na rozdíl od všech ostatních. Ptala se mně oponujícím tónem, proč první dvě děti takové problémy neměli. Nemusím být žádný věštec, ale pokud s nimi zacházela stejně, tak měla jen velké štěstí. Odpověděl jsem ji, že zkrátka nemuseli vyžadovat větší péči a ať to bere jako výhru ve sportce, ale nemůže výhru očekávat pořád a pokaždé, prostě se tady vyžaduje něco, co mohla doposud opomíjet. Tomu ovšem může a nemusí věřit. Čemu maslíte, že v průměru moderní matky asi tak věří?

Pokud je jeho nemoc genetická, tak proč jsem jej tak dobře dával do normálu, neřku-li léčil?!

Normální zacházení s tělem je od současných běžných způsobů natolik odlišné

, že se jedná prakticky o novou technologii zacházení s tělem.

Za všechno podobné popsané utrpení může prostředí plné zájmových skupin, které formuje myšlení matky a ta chce potom najít nejvhodnější léčbu, i když není co a koho léčit.

Impulzivnost matky ji navádí na cestu nejmenšího odporu, jak vzhledem ke mně a odmítá mou pomoc něco se naučit, tak i k ani ne dvouletému synovi, kterého násilně manipuluje až mu praskají všechny klouby a lze logicky předpokládat, že stejně zkrytě agresivně jedná s partnerem i ke svým ostatním dětem, kteří s tím nemají žádný větší problém , protože mají čistě náhodou vyšší toleranci, něž její nejmladší syn, který to schytá za všechny. Ode mne získal určitý náskok, že něco víc zase nějakou dobu vydrží.

Proto v poradenství radím, jak poznat vlastní tělo, ve kterém se zkrývá tato zničující impulzivnost, která formuje životní styl víc, než nějaké cvičení a jakýkoliv zdravý pohyb. To jedovatě agresivní, je hned vedle příjemných až nepopsatelně příjemných věcí, proto je to běžnému zraku zkryté. Není možné to poznat sám na sobě, je k tomu nutná interakce dvou osob, kdy figuruji jako druhé objektivní hledisko. Je to nejen zajímavé, ale nesmírně užitečné.

 


 

3.11.2019 Reiter