nemůžeme si je ani vynachválit a chceme další a víc, vyloženě se na ně těšíme. Cestování, bydlení, luxus. To, že s jídlem roste chuť, znáte to, to by v tomto případě nemuselo vadit primárně. Jenže využívají se jen takové technologie, které produkují příliš jedu ve všech formách, které se každému vetřou do života. Dneska už se vůbec nezdráhám každému ukazovat, co to s ním dělá a radit, co s tím dělat. Vznikají jednak snadno pochopitelné vzájemné vazby, horší kvalita životního prostředí, horší život všech.

Otrava vzájemných Interakcí

Pak vznikají méně patrné, avšak v ještě větší míře vzájemné interakce, které znají všichni léčitelé ze své praxe a nejen léčitelé a sice, že lidi na sebe působí nejen při kontaktu, ale i na dálku. Takže lidi se nezatěžují navzájem na dálku jen přes média, jak se o tom už častěji mluví, ale prakticky permanentně a od tohoto působení nejde nikam na světě utéct. A máme tu první logický závěr s nedoceněnými dopady, horší životní prostředí znamená větší zátěž pro všechny a už jen to samo o sobě se násobí se vzájemnou zátěží všech navzájem. Od nemocného životního prostředí nepřichází samovolně pomoc, která by jinak samovolně od zdravého životního prostředí přicházela, naopak nemocné živ. Každého zatěžuje. Posily tedy nepřichází, naopak zátěž a to je už katastrofa sama o sobě. Nyní jen malý příklad jak probíhají interakce mezi takto zatíženými lidmi: ze smogu a prací otrávená hlasatelka v televizi svým projevem otráví vašeho šéfa a navíc jej ráno dootráví i jeho manželka, která byla otrávená umělým dezertem, který měli spolu den před tím k večeři.

Takto zcela otrávený šéf jde do práce a cestou se nadýchá čerstvého smogu z rušné ulice, nic moc necítí , nic nedává znát, usmívá se na každého, až na malý detail, zátěž kterou necítí si žije vlastním životem a působí. Z jeho hlediska jedná normálně a řeší vše poctivě a důsledně a tak si ve svém spravedlivém rozohnění nevšimne, že zvedne mandle a hne žlučí všem podřízeným v práci nějakým svým prohlášení o kvalitě, třeba. Protože se mu daří a má příležitost, tak stihne klidně ještě ten den nadzdvihne ze židle šéfa svého šéfa…… Intenzita, velikost pocitů nejsou vždy rozhodující, ale to co nejvíce působí je kvalita ve vědomí v neregistrovaných dávkách, které dávají nechtěné impulzy a to často jako na potvoru v rozhodujících okamžicích. Takže šéfa chcete třeba pochválit, že je fakt dobrej a místo toho vám z toho vlastní knedlík v krku udělá scénu, která vyzní trochu jinak. Malé zaškobrtnutí v hlese, které má více příčin, nemá cenu už nic dál říkat... No a on tak jde z práce domů lapajíc po smogu z horkého dne, opět o trochu víc nakrknutý a nic nedává najevo, je to moderní boss, který přeci musí zvládnout všechno, i sebe, jen tu a tam si říká: „S jakým materiálem jsem to nucen tady pracovat?“ Pokud by ta pomoc z venku permanentně přicházela, tak by všechna jednání mezi lidmi tím byla dobře ovlivněna a různých škobrtnutí by ubylo. Jenže místo posílení přichází z životního prostředí zátěž.

Právě popsané špatné vlivy si někdy každý uvědomuje, ale nezná ty další dosahy a s jejich uvědoměním si už musím pomáhat. Nejprve je třeba poznat mechanismy ukládání v těle a tím se najde společný jazyk.